Nuž, není to převratný objev. Na tuto možnou souvislost poukázala řada studií. Australští vědci je analyzovali, aby odhalili upřesňující informace i otázky, na které je potřebné hledat odpovědi. 

Kočky s lidmi koexistují již asi 9 tisíc let. Počátky spolužití souvisí s přechodem na usedlý způsob života a rozvoj zemědělství v oblasti Úrodného půlměsíce. Sklady obilí přitahovaly hlodavce a ty zase své predátory. Lidé časem zjistili, že kočky lze ochočit a zajistit si tak jejich stálé deratizační služby. Přes domestikaci si kočky schopnost hbitého lovce uchovaly, a tak v naší blízkosti dokážou přežít i bez lidského majitele. Mnoho mourků, již někomu patří, má možnost volných vycházek a návratů domů. Databáze pohřešovaných zvířat (zde) dokazuje, že někdy se jim to nepovede. Přičemž většinu takových tuláků nikdo nikam nenahlásí. A pak jsou tu VIP Micinky, které lidskou domácnost opouštějí jenom v přenosce například při cestě k zvěrolékaři.

Zatímco počet chovaných psů, kteří v mnoha zemích podléhají registraci, lze více či méně přesně určit, u koček se můžeme pokoušet jen o odhady a jejich případné přemnožení regulovat odchytem a kastrací. Mamíí, tatíí, já chci pejska…nebo alespoň koťátko! Prosííím… Kolik rodičů slyšelo podobné žalozpěvy podpořené zcela upřímnými slzami. Ne, nekritizuji, chápu. Jako městské dítko jsem byla stejná a mé děti jakbysmet. A všechna má vnoučata již od narození vyrůstají s chlupatými kamarády.

Špatnou zprávou je, že nakazit se člověk může, aniž by přišel do přímého kontaktu s kočkou. Připomeňme si proto stručně životní cyklus kokcidie kočičí. Nakažená kočka po dobu mezi 1 a 3 týdny vylučuje oocysty. Ty samozřejmě z místa, kde si byla „odskočit“, třeba z bedýnky se stelivem, může dál roznášet na tlapkách, v srsti. Samozřejmě, že i imunitní systém půvabného mňoukajícího stvoření proti parazitickým prvokům bojuje, není důvod parazita rozsévající zvíře utratit, jenom po jistou dobu v rámci možností izolovat a striktně dbát na hygienu. Špatnou zprávou je, že vyloučené oocysty vytvoří v průběhu 1 až 5 dnů odolné spory, které si v suchém chladnějším prostředí uchovají infekčnost po dobu i několika měsíců. Kontaminují okolní půdu, vodu, rostliny, případně zařízení bytu.

Když zvíře pozře kontaminovanou potravu nebo se „díky“ nemytým rukám, zelenině, ovoci nebo nedostatečně tepelně upraveného masa nakaženého zvířete, včetně kuřete, spory dostanou do trávícího ústrojí hostitele, přeměňují se na takzvané tachyzoity, jež napadají nejdřív buňky střev, které přinutí vytvořit z buněčné membrány speciální komůrku – vakuolu, v ní se parazit replikuje nepohlavně. Po smrti buňka praskne a namnožené tachyzoity se krví roznesou do mnohých orgánů a tkání – tedy i do zmíněného oka a mozku. Imunitní systém se je ale naučí rozeznávat a eliminovat. Právě test na přítomnost protilátek v krvi může odhalit již překonanou toxoplazmózu, o níž jsme neměli ani tušení. Taková situace se týká velkého procenta lidí. Odhad prevalence se liší v závislosti od oblasti a země od asi 10 až po 60 %. V ČR má tyto protilátky v krvi asi 25 až 38 % lidí (zdroj). Jenže evoluce probíhá vždy na obou stranách – jak u patogenu, tak i jeho oběti. I kokcidie kočičí „vynalezla“ strategii, jak se v některých případech před imunitní odpovědí ukrýt. Zapouzdří se a zejména v kosterních svalech, v srdečním svalu – myokardu, v mozku nebo tkáních vnitřního oka vytvoří takzvané tkáňové cysty. Ty mohou přetrvávat i po celý život hostitele, aniž by mu ho nějak znepříjemňovaly. Nicméně v případě výrazného oslabení organizmu mohou revitalizovat do aktivní formy.

Z hlediska kokcidie nejsme moc zajímavými mezihostiteli. Mnohem důležitější jsou myši, potkani či krysy, které když se nakazí, ztrácejí vrozený strach před kočkami. Ba právě naopak, pach kočičí moči začne být pro ně přitažlivý, a tak se mnohem častěji stanou potravou predátora. Kokcidie si je doslova ochočí a přinutí se obětovat v prospěch parazita, jenž se snaží o pohlavní rozmnožování. Jen málokoho obešlo povědomí, že výzkumem zaměřeným na změny chování lidí nakažených toxoplazmózou se zabývá český evoluční biolog, profesor Jaroslav Flegr z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Jeho výsledky v této oblasti neušly pozornosti výboru Ig nobelovek a jednu mu v roce 2014 udělil. Prof. Flegr, jenž je sám milovníkem koček, napsal na téma působení kokcidie kočičí na chování a zdraví člověka nejen řadu odborných článků, ale i popularizační knížku Pozor TOXO! (2011). Je sice zaměřena na metodologii vědy, nicméně právě přes podrobný výzkum toxoplazmózy a jednotlivé kapitoly zde) nabízejí dobrý přehled parazitem způsobených problémů, jimiž se Flegrův tým zabýval.

Za zmínku stojí, že některá zjištění, zejména ta, která se týkají změn lidského chování pod vlivem prodělané skryté toxoplazmózy, si mezi biology našla nesouhlasící oponenty (zde). Nicméně práce, kterou potvrdil korelaci mezi parazitární nákazou a zvýšeným rizikem propuknutí schizofrenie, je jedna z mnohých, které tuto souvislost již dávno naznačují.

Nyní se na práce zabývající se touto tématikou zaměřili výzkumníci v jedné z největších australských psychiatrických léčeben – The Park Center for Mental Health na předměstí Brisbane. V článku Vlastnictví kočky a poruchy související se schizofrenií a psychotickými zážitky: Systematický přehled a metaanalýza (Cat Ownership and Schizophrenia-Related Disorders and Psychotic-Like Experiences: A Systematic Review and Meta-Analysis), publikovaném v časopise Schizophrenia Bulletin, popisují souvislosti mezi vlastnictvím kočky v dětství a rozvojem schizofrenie v pozdějším věku.

Autor: Dagmar Gregorová

Datum: 13.12.2023

Zdroj: https://www.osel.cz/13229-toxoplazmoza-v-detstvi-zvysuje-riziko-pozdejsiho-rozvoje-schizofrenie.html